Neko-love povídky

 Sedí na parapetu okna a sleduje jak na zem padá bílí sníh. Nesnáší zimu, tu břečku co se utvoří na chodnících jakmile se jen trochu oteplí, to odporné, studené, bílé cosi co neustála zapadá za límec kabátu, povzdechne si. Kdysi zimu miloval, užíval si první sníh i štiplavý mráz ve tvářích, je tomu dva roky co svůj názor na zimu změnil.

„Daniely“ nakoukne do pokoje tmavovlasí muž

„Hmm?“ otočí se na něj od namrzlé okenní tabule

„Je čas“ řekne jen a on s přikývnutím vstane, nasouká se do černého saka a dlouhého kabátu stejné barvy. Vyjdou do šedavé ulice a na vlasy se jim snáší vločky, setřepe je a nasedne do tmavě modrého fordu. Rozjedou se a v tichosti míří ke svému cíly, jen z rádia se linou tichá vánoční melodie, připomínající že opět nastala doba adventu, už to nedokáže poslouchat, natáhne ruku a rádio vypne.

„Dane..“ ozve se ze sedadla řidiče. Jen na něj upře své černé oči a čeká co z něj vypadne.

„Věř mi časem to přebolí“ vydechne tu starou známou lež

„Tebe to přebolelo“ udeří a znovu upře pohled na cestu před sebou

„Ne“ ozve se tiché zašeptání a zbytek celty ubíhá v naprosté tichosti.

Netrvá to nijak dlouho a před nimi se objeví černá tepaná brána. Sevře se mu srdce a on jen sedí a kouká na tu poklidnou scenérii, na vznosné stromy pokryté sněhem a sklánějící se pod jeho tíhou k zemi. Je to podivně uklidňující až to nahání strach, přesto je tu něco frustrujícího.  Vystoupí z auta a zamíří si to k bráně a rovnou k řadě vyrovnaného bílého mramoru. Společně se zastaví u jednoho z náhrobků, položí k němu bílou lilii a s trpkým úsměvem pohladí fotku ženy

„Veselé vánoce mamy“ špitne, ona tyhle svátky milovala. To kvůli ní se na zimu tolik těšil a užíval si jí. Chvíli se společně dívají jak na náhrobek dopadají bílé sněhové vločky.

„Tati, já…“ zadrhne se a zadívá se na muže vedle sebe, ten jen přikývne a tak se vydá ušlapanou cestou na druhý konec hřbitova. Dojde k jednomu náhrobku a položí vedle něj rudou růži

„Ahoj lásko“ šeptne a pohladí fotku mladíka

„Tak jsou tu zase vánoce“ ušklíbne se bolestně

„Už druhé které netrávíme spolu“ skane mu z oka osamělá slza