Neko-love povídky

 Sedím u compu a netrpělivě čekám na správu od kamaráda abych věděla jak se vyřešila situace s jedou naší společnou kamarádkou když se objeví jediné slovo

-KURVA!!- zamrzne mi krev v žilách

-co se děje?- podaří se mi napsat rozklepanými prsty 

-jedeme za ní!!- v tu chvíli jsem myslel že mě budou křísit

-nedostanu se tam rychleji než za hodinu- odepíšu a už hledám jak mi jede nejbližší spoj

-raději hodina něž její žvot- po přečtení téhle zprávy mi vyhrknou slzy do očí

*Ted se hodláš hroutit ty nicko* ozve se mi  hlavě hrubý hlas který moc dobře znám

„drž hubu“ zašeptám naštvaně a rychle se oblíknu a z bytu vystřelím jako raketa, na zastávku doběhnu právě včas a už vyťukávám sms že jsem na cestě . cesta ubíhá strašně pomalu a já zatím vedu vnitřní boj

*musíš mi pomoct* řeknu pevně ztracená ve svém podvědomí

*musím?* objeví se předenou zelenooký brunet s pohrdlivým šklebkem na tváři  

*ano!* trvám na svém

*co za to?* sjede mě pohrdlivým úšklebkem

*nechám ti volnou ruku* nabídnu mu

*fajn ale bez těch tvých věčných keců* sjede mě pohledem.Jen přikývnu ale to už jsme na místě a já vystoupím. Sejdu do podchodu a už volám

„sem tady podchodu“ vyhrknu hned jak se hovor spojí

„já taky už tě vidím“ ozve se a hovor se přeruší. Rozhlídnu se a už uvidím známou tvář

„nemáme čas“ houkne jen a my se vydáme k jednomu z východů

„patnáct minut“  řekne když se koukne na jízdní řád. Jen přikývnu opravdu nemám náladu na sáhodlouhé rozhovory a on zřejmě taky ne

„vezmi mi brýle k sobě..on je nesnáší“ podá mi je a já je v rychlosti strčím d tašky

*je čas* ozve se mi v hlavě a já se stáhnu a nechám mu volnou ruku

„je fajn být volný“ ozve se ten parchant mým hlasem

„ani nemluv být tam zavřený šest let…chci si hrát“ ozve se vedle mě hlas, potočím hlavu a uchechtnu se.

„měly by nám být vděčí bez nás by nebyly nic“ ozve se zase můj hlas, v odpovědi se ozve jen uchechtnutí s lehkým přikývnutím

„představ si že ta malá děvka mi vyhrožovala“ ozve se lehce šíleným tónem

„tobě taky?“ chechtnu se a zakroutím nad tím hlavou „na to jaký je to štěně si dost vyskakuje“

„Dostane nakládačku“ přikývne a já se smíchem přikývnu a už nastupujeme do tramvaje

*ty řeči sis mol nechat od cesty* ozvu se naštvaně

*slíbila jsi ž budeš zticha* zavrčí

*slíbit není hřích* vypláznu na něj provokativně jazyk ale to už mě drží pod krkem a já se opět stáhnu tohle je práce kterou zvládnou jen oni dva

„té maličké by byla škoda“ ozvu se

„jo~ taky bych jí rejpnul….áá~ zmlkni“   nechá se slyšet a já se rozesměji

„taky nezavře hubu“ uchechtnu se. Vtiskneme mi do dlaně přívěšek

„vem to k sobě ono mě to docela pálí, jo a kdyby se něco stalo má si ho nechat“ jen přikývnu a strčím to do tašky brr ten mladík musí mít celkem sílu když zvládne tohle

„je to vlastně slaboch“ ozve se vedle mě přemýšlivě

„když je takový slaboch jakože tě tak hezky zvládá?“ ozvu se posměšně

„má strach a když má člověk strach tak je silný“ odpoví a já mu musím dát za pravdu „mimochodem pokud nebudeš poslouchat mám tě zničit“ koukne na mě s křivým úsměvem

„tse mi nedopřeješ žádnou zábavu“ povzdechnu si a on mi věnuje výhružný pohled

„fajn fajn chápu“ zvednu ruce v obraném gestu. Zbytek cesty proběhl tichosti.

„jsme tady“ ozvu se ale to už je můj společník venku a netrpělivě na mě čeká

„mno jo, pár minut už nás nevytrhne“ prohodím klidně a jdu za ním  

„cítíš to?“ zeptá se a střelí po mě pohledem  a já přikývnu. slabí závan síly té čubky jde cítit až sem.

„Co kdybys pustil toho druhého aby mluvil s její máti?“ nadhodím a netrvá to dlouho a upře se na mě nechápaví pohled   

„To už jsme tady?“ jen přikývnu, „vytáhneš jí ven, bylo by blbý kdyby s její mát mluvil on nebo já“ řeknu s křivým úsměvem

„jinak je to docela sympaťák nechápu co proti němu máš“ ozvu se provokativně

„Sklapni“ zasyčí a já s mrmláním ztichnu. Netrvá to dlouho a dojdeme k jejímu domu, tady je její energie cítit nejsilněji. Otevřel branku a šel  dveřím na které zaklepal a požádal o zavolání osoby které jsme chtěli pomoct, ve chvíli kdy zmizela v domě jsem taky pošel brankou. Jen co se dveře znovu otevřely sevřel její triko a vytáhl jí ven

„počkej je tu matka“ zasyčela jen, pustil jí ale oba jsme jí ostřížím pohledem kontrolovaly. Jen co jsme vyšli z branky chytil jí pod krkem a já její ruce. Po ne moc dlouhé době se stáhla

„Ten přívěšek“ houkne po mě a já začnu hledat v tašce

„Do prdele proč tu musí mít tolik krámu nadávám polohlasně, nakonec se mi ho podaří vytáhnout a podám mu ho dá mu jí kolem krku, hned na to jí předá mě a sám se pomalu sveze k zemi.