Neko-love povídky

 D: Procházím ztemnělou uličkou a za klopy kabátu mi dopadají chladivé vločky, necítím je, necítím nic už dlouhou řádku let, patřím k těm které lidé považují za mýtus, jen postavu z pohádek. jistým krokem zamířím k téměř prázdnému parku kdo by se taky toulal neosvětleným parkem, nikdo jen lovec mířící za kořistí

Y: Pomalým krokem bloudím parkem, schovával jsem se.Někdo mě toužil zabít.Narazil jsem na něj pouhou náhodou, když jsem zjistil že neznámý člověk jde za mnou celou cestu co jsem se vracel domů, chtěl jsem se mu ztratit, chtěl jsem utéct.Však všiml jsem si že postava běží za mnou.V její ruce se zatřpytilo menší ostří.Pochopil jsem že mi jde o život aniž bych věděl důvod.Ted však není čas cokoliv zjišťovat.Snažil jsem se skrývat ve stínech stromů.Nečekal jsem že právě z jednoho osudového stínu na mě skočí ten který mě celou tu dobu  pronásledoval.,,Ne!" křiknu, dotyčný mi ovšem přiloží ostří na krk.,,Buď zticha!" zavrčel

D: Dostanu se na kraj parku a zavětřím, náhle ke mě dolehne tichý výkřik a já se vydám tím směrem. Stín mi poskytne ukryt a já vidím jak nějaký potetovaný maník ohrožuje mladého chlapce nějakým nožíkem „Nože nepatří do rukou dětem tak co kdybys to odložil“ odlepím se od kmenu stromu a přiblížím se k němu 

Y: Neznámý člověk ihned zareagoval.,,Dítě? Dítě?!" vykřikl a zamračeným pohledem se podíval na dospělého chlapce ukrytého ve stínech.Nešel moc vidět.,,Hleď si svého..." řekl mu a otočil se ke mě.Nožem přitlačil, cítil jsem pálivou bolest a jak mi cosi mokrého teče po krku.Pochopil jsem.Řízl.Byl jsem v šoku nemohl jsem ani mluvit, jen doufat ať už konečně řízne víc, nebo ať mě nechá být.

D: Do nosu mě udeřila vůně krve, se zavrčením jsem se po útočníkovy vrhnul, nestačil ani mrknout a jeho nůž ležel daleko od nás já ho držel pod krkem "nevíš s kým máš tu čest" zavrčím mu do ucha a koutkem oka zpozoruji že mladík se sesunul k zemi "Myslíš že se tě leknu jen proto že se oblíkáš jako gotik" odfrkne si a já ušklíbnu, měkké měsíční světlo osvítí mé nepřirozeně dlouhé špičáky "Dám ti náskok" šeptnu a pustím ho "Počítám do tří..jedna" kouknu do jeho zkoprnělé tváře a on se hned na to rozběhne "dva" zakloním hlavu a nasaji noční vzduch "tři" rychlím pohybem se dostanu za něj a mé špičáky se zakousnou do kůže na krku přesně tam kde mu zběsile tepe krev, napiji se jen tolik abych utišil hlad a pustím ho, "da svidaniya" skloník se ještě k němu a odejdu na místo kde jsem ho potkal. na zemi tam leží mladý a poměrně pohledný hoch, krvácí i když ne moc silně, kousnu se do prstu a jemně mu přejedu po krvácející ráně která se ihned zacelí "jsi v pořádku?" zeptá se když pootevře oči 

Y: Nedokážu pochopit co se to tu děje.Kdo je ten kluk?Co se stalo?Neuměl jsem zdravě přemýšlet.Přikývnu hlavou a snažím se posadit.Zamotá se mi hlava, aniž bych znal důvod.Nechápal jsem to.Proč se mi to děje?,,Promiň." šeptnu omámeně a spadnu přímo na něj.Ztrácím vědomí.Cítím jak mě síly opouštějí.

D: Zachytím ho "Proklinať" zavrčím a trošku si ho nadlehčím "No co teď s tebou?" mluvím si pro sebe a vydám se s ním v náručí do svého domu, položím ho na pohovku a ošetřím lehká zranění. Košili mu sundám a spálím, posadím se do křesla a pozoruji jak spokojeně oddechuje, hodiny odbijí pátou ranní. zatáhnu závěsy i když je slunce ještě daleko za obzorem, když procházím kolem klavíru něco mě donutí usednou k němu.začnu potichu vybrnkávat jednu z Rachmaninových skladeb "omlouvám se nechtěl jsem tě probudit" zarazím se když uslyším pohyb z míst kde tuším pohovku   

Y: Ohlédnu se za hlasem, poté obrátím hlavu ke stropu..Když se však vzpamatuju vyskočím z jeho pohovky.,,K-kde to..jsem?" zakoktám se a tázavě se na něho zadívám.,,Ty jsi ten kluk...ehm..." poškrábu se na hlavě, chtěl jsem si vzpomenout na jeho jméno, pak mi došlo že ho vlastně vůbec neznám.,,Kdo vlastně jsi?" řeknu klidným hlasem a zůstanu sedět na pohovce.

D: "Dimitrij, Dimitrij Nikolajevič Reznov, a tvoje jméno?" představím se a zaklapnu klaviaturu
Y: ,,Yuki..Jsem Yuki." řeknu a trochu se začnu červenat.,,Ehm...jak jsem se sem dostal?" měl jsem snad úplně vygumovanou hlavu.Mlhavě se mi vracely vzpomínky na ten večer.Chtěl jsem si vzpomenout, no nešlo to.,,Co se ten večer vlastně stalo? Vůbec nic si nepamatuju." chytnu se za hlavu, znova se mi zamotala.Cítil jsem zvláštní pocit v žaludku.,,Ale ne..." dám si ruku před pusu.,,Kde je tady WC?" zamumlám, však jen co to dopovím klesnu na jeho podlahu, natahuje mě víc a víc.Nechci ale i přes to všecko mě přepadne kašel.Na podlahu vykašlu trochu krve.Nevěděl jsem vůbec co se to děje, v jednu chvíli se mi chce zvracet a nakonec začnu vykašlávat krev.To mi ten pobyt v novém městě teda pěkně začíná.
D: Pokleknu k němu, tohle se mi nechce vůbec líbit "Hlavně klid Yuki" položím ho zpět na pohovku a pozorně si ho prohlédnu všechny životní funkce jsou v normě, napadne mě jediné položím mu dlaň na krk a oddechnu si "Máš jen podrážděný jícen. není to nic vážného, donesu ti sklenici vody" odejdu z místnosti a za moment jsem zpět i s vodou "Napij se "  
Y: Snažím se, jenže to nejde.Zakroutím hlavou.,,Ne.." šeptnu a skleničku rukou od sebe oddálím.,,Nemůžu, pozvracím se..." řeknu mu znovu.

D: odložím sklenici na stolek tak aby na ní dosáhnul posadí se do křesla a čekám až se mu udělá lépe. mám na něj pár otázek 
Y: Asi po pěti minutách si tu sklenici přece jen vezmu a napiju se.Myslel jsem že to bude horší ale dalo se to vydržet.,,Už je to dobrý." šeptnu si sám pro sebe.Opřu se na opěradlo a stále se snažím pobrat to proč jsem vlastně tady.
D: "Dobrá" pousměji se "Asi budeš mít pár otázek co" kouknu se mu do očí

Y: ,,No..." uchechtnu se a nervózně se pousměju.,,Nevíš náhodou proč jsem tady??" zvážním svůj tón hlasu.

D: "Odnesl jsem tě sem" ušklíbnu se
Y: ,,Proč?" pozvednu tázavě obočí.Když však vidím jeho výraz tak se snažím nějak vyjasnit že si toho moc z té noci nepamatuju.,,Asi jsem ztratil paměť na to co se předtím stalo...pamatuju si jen že jsem před někým utíkal." vyjasní.

D: Zamračím se "to bude asi šokem" opřu se do křesla "slyšel jsem tě křičet a tak jsem se šel podívat co se děje, našel jsem tě když ti nějaký idividum tisklo ke krku nůž, tak jsme mu domluvil a on odešel" pokrčím rameny "což mě přivádí k otázce co jsi dělal ve dvě ráno v tom parku?"

  Y: Vykulím oči a uchechtnu se v myšlení, že si ze mě dělá srandu.Ale když uvidím jeho výraz zvážním.,,Já si nic z toho nepamatuju...vracel jsem se z diskotéky s kámošem...pak jsme se rozdělili a..." zamyslím se ,,Ten kluk..." šeptnu.,,Někdo mě začal pronásledovat." vzpomněl jsem si.,,Ale vůbec nevím kdo, neznal jsem ho.Potom už si pamatuju jen, že jsem tady."
D: "Takže vůbec nemáš tušení proč tě ohrožoval jeden z nájemných zabijáků Yakuzy?" pozvednu obočí. 
Y: ,,Cože?!" křiknu
D: "Měl na paži vytetovanou svinutou kobru, mimo jiné" přimhouřím oči "Jistě víš čí je to znak"
Y: ,,E?" na víc jsem se neodvážil.Nějak to všecko přestává dávat smysl.,,Proč by po mě šel? Já jsem nic neudělal co si tak pamatuju..." pokrčím rameny.Srdce se mi však zachvělo strachy.Vůbec jsem nevěděl proč zrovna po mě šel nějaký zatracený zločinec.
D: "Třeba se jen spletl" pokrčím rameny i když tomu sám nevěřím
Y: ,,Možná." odpovím mu a zvednu se z pohovky.,,Proč je tu taková tma?" zeptám se a namířím si to k zatáhnutým oknům.,,Chtělo by to trochu světla." řeknu když chytím závěs.
D: "Nech ten závěs být" zavrčím mimovolně
Y: ,Ale proč?" řeknu.,,Je tu až moc velká tma..." jsem rozhodnutý přivést trochu světla do jeho pokoje ve kterém jsme se nacházeli.Neměl jsem důvod se ho bát, ale možná jsem ho měl mít, už podle toho varovného hlasu.Nevěnoval jsem však tomu moc velkou pozornost.Však proč bych měl?

D: Jediným pohybem se dostanu vedle něj "Řekl jsem abys ten závěs nechal na pokoji" chytnu ho za zápětí a jemně s ním trhnu směrem od okna
Y: ,,Jak?" řeknu jen ze sebe vyděšeným hlasem.
D: Pustím ho a ustoupím "Omlouvám se. Jsme trochu světloplachý" odkašlu si a sednu si zpět do křesla
Y: ,,Co? Jak? Kdy?" stále tam stojím s otázkami v hlase.
D: "Jak jsem řekl, nemám světlo dvakrát v lásce" pokrčím rameny a zkoumám ho pohledem
Y: Stále to nepobírám, ale i přes to že si zasloužil můj respekt jsem se rozhodl stát si tvrdě za svým konec konců už jsem prostě takový.,,A já zase nemám v lásce tmu." řeknu na protest jeho směrem.
D: "To máš smůlu" ušklíbnu se
Y: Zacuká mi v oku.,,a co když máš smůlu ty?" na tváři se mi rozlije milý a nevinný úsměv.,,Mám strach ze tmy...chci světlo!" křiknu a rozběhnu se znovu k závěsu.
D: "A mám toho tak akorát dost" zavrčím a už leží na podlaze a já sedím na něm
Y: ,,Pusť mě!" nařídím.,,A to myslím vážně!" začnu křičet.
D: ušklíbnu se "A co uděláš když tě nepustím"
Y: ,,Nejsem tvá hračka, jsem živá bytost, musíš mě pustit..." zadívám se mu upřeně do očí.
D: "Musím" pozvednu obočí
Y: ,,Ano musíš..." řeknu mu.Nemám strach, něco mi říkalo že z něho mít strach je pěkná blbost.Bál jsem se hodně věcí jen jsem nechápal jak jsem ho mohl takhle provokovat.,,Proč tak strašně nenávidíš světlo?" podívám se mu opět do očí.
D: "A proč ty tak strašně nesnášíš tmu....Koshka?"  nakloním se nad jeho tvář
Y: ,,Odmalička jí nemám v lásce." špitnu. ,,Hele já ve tmě nevydržím a stejně bych měl jít domů určitě mě hledají, takže..." snažím se postavit.To ovšem nejde když jsem přiválcovaný druhým tělem.
D: Zvednu se a lusknu "Je to lepší" zeptám se když se pokojem rozlije světlo

Y: ,,Eh?" jsem vykolejený víc než jsem byl předtím.,,Jak jsi to udělal?" zajásám.Tohle se jen tak nevidí.Rozhlédnu se po pokoji, je teď daleko lépe vidět.Zahlédnu hodiny na stěně.,,Sakra! Já bych měl jít domů...měl jsem byt doma v jednu ráno a ono už je 6?!" myslel jsem si že je to snad jen zlý sen.,,Naši mě zabijou..." chytnu se rukama za hlavu.Následně se však postavím.,,Měl bych jít...už tak mám průšvih a tak trochu by to bylo ještě horší...chápeš ne?" uchechtnu se.,,Ehm..kde je východ?" zeptám se.

D: Pozvednu obočí "Jestli tě to uklidní, tvojí rodiče volaly ve dvě ráno vysvětlil jsem jim co se stalo" řeknu 

Y: ,,Cožeeeeeee???" rozlehl se můj hlas snad po celém jeho domě.,,To nemohli být mí rodiče...už by tady pro mě totiž dávno byli i s vyšetřovací jednotkou která by mě vyslýchala co se mi vlastně stalo, jak je tak znám..." řeknu s povzdechem při té představě.,,Volali mi na mobil?" zeptám se raději abych se ujistil.

D: "No tvoje matka byla trochu hysterická ale podařilo se mi jí uklidnit" ušklíbnu se "Jo volaly na mobil"

Y: ,,Matka?" pozvednu obočí.,,Moje Matka je mrtvá...ty asi myslíš mojí macechu co?" uchechtnu se.,,Ta by se o mě nestarala ani kdybych byl její vlastní." řeknu a stále mi nejde do hlavy kdo mi vlastně volal.,,Bylo to tohle číslo?" zeptám se když mu ukážu poslední hovor.

D: Přikývnu a trochu se zamračím "Ta žena zněla dost vyděšeně" zamyslím se a najednou mi všechno docvakne, ale mlčím nechci dělat předčasné závěry
Y: ,,Eh?" už mi vůbec nic nedává smysl.,,Proč mi volalo neznámé číslo?" nechápu.
D: "Výš co, sedni si, dej si čaj a já zatím zjistím co se děje" usadím ho do křesla, vezmu mu mobil z ruky a vyjdu z pokoje. rovnou do pracovny kde se chopím telefonu "Rey, potřebuju prověřit jedno číslo" řeknu hned jak  se hovor přepojí. nadiktuju mu ho a vydám se do kuchyně udělat ten čaj. "Tak tady máš ten čaj" podám mu šálek 

Y: ,,Hmm...jsem v průseru co?" zeptám se.nemusí nic tajit.Poznám to.

D: "Zatím nevím nic konkrétního, takže bych dělal jen předčasné závěry" povzdechnu a promnu si kořen nosu, do čeho jsem se to zase dostal

Y: ,,Hmm..." zapřemýšlím.,,By mě zajímalo proč po mě šel ten típek z Yakuzy..." stále mi to vrtalo hlavou.

D: Zvednu hlavu a trochu se ušklíbnu když vtom zazvoní telefon, přejdu ke stolu a zvednu ho "Rey" ozvu se když zvednu sluchátko, chvíli poslouchám a pak si zapíšu do bloku na stolu údaje které mi diktuje "Fajn, díky" zavěsím a i s blokem v ruce si sednu zpět do křesla "Říká to něco jméno Erika Hatawary?" zeptám se