Neko-love povídky

Y: ,Mělo by?" odpovím

D: "Je to jméno majitelky toho čísla co ti volalo, takže předpokládám..." pokrčím rameny

Y: ,,Hmm." zapřemýšlím, poté zakroutím hlavou. ,,A kde ses dozvěděl že je to její číslo?"

D: "mám své zdroje" odpovím mlhavě

Y: ,,Nemám rád když má někdo přede mnou tajemství." zaprotestuju.

D: protočím oči v sloup "když máš peníze jde všechno, lidi ti jdou na ruku tohle je jeden z těch případů, zavolal jsem známému a ten mi zjistil co jsem potřeboval"

Y: ,,Tss!" na víc jsem se nezmohl.Zase mě dostal svými řečmi.

D: "Koshka" ušklíbnu se
Y: ,,What?" začnu na něj anglicky.Ovšem dělám si z něj jen srandu.

D: "My Little cat" zaculím se

Y: Na mém obličeji se naskytne znechucený výraz. ,,Ou shit!" odpovím mu ,,Ty vážně víš jak lidi vykolejit." uchechtnu se.

D: "říká se to" ušklíbne se

Y: ,,Fajn..to vidím." zvednu se a zamířím ke dveřím.

D: "Kam myslíš že jdeš" pozvednu obočí

Y: ,,Nevím...domů?" odpovím.

D: "Vážně?" šeptnu mu do ucha, baví mě ho škádlit

Y:,,Hej!" leknu se a v reflexu se otočím s napřáhnutou rukou, chtěl jsem mu dát facku.

D: zachytím jeho dlaň "nechtěl jsem tě vyděsit"

Y: ,,Stalo se." vypláznu na něj jazyk.

D: "Na ten jazyk pozor mohl bys o něj přijít" ušklíbnu se ale ruku mu nepouštím

Y: ,,Tsss, zkazíš každou zábavu." odfrknu.

D: "Asi máme odlišné představy o zábavě" zacukají mi koutky

Y: ,,Myslíš?" zeptám se jeho směrem a věnuju mu milý úsměv.

D: pozvednu obočí a čekám co udělá dál

Y:,,Proč se na mě tak díváš?" bezdůvodně zčervenám

D: "Jak se dívám ... koshka?" nakloním se k němu

Y: ,,No..." zrudne jako rajče.,,T-tak jak s-se díváš." zakoktám se zavřenýma očima.

D: "hmm?" nakloním se ještě blíž a jemně přejedu rty po jeho tváři

Y: ,,C-co to děláš?" moje mysl mě zradila, mé tělo taktéž.nemohl jsem se pohnout ani normálně myslet.

D: "spokoino koshka" přesunu se na jeho rty a zlehka ho políbím

Y: Zůstávám tam jen tak stát, nedokážu pohnout svým tělem, jako bych byl pod vlivem nějakého kouzla.Otevřu své oči a dívám se do těch jeho.Však on je má zavřené, jak tak vidím vychutnává si to.

D: Jemně přejedu jazykem po jeho zubech v tichém požadavku

Y: Zakroutím hlavu.Vím co chce a prostě to nedostane.Tělo mě sice zradilo, rozum sice vynechává ale já se stále držím.

D: odtáhnu se a zadívám se mu do očí

Y: ,,Hm?"
D: "Hm?" přitáhnu si ho za pás úžeji

Y: ,,Můžeš mi sakra říct o co se to snažíš?" zavrčím.
D: "Já" hraju si na nechápavého
Y: ,,No pokud si dobře pamatuju já tě tu nesvádím." odpovím

D: "A jsi si jistý?" přimhouřím oči

Y: ,,Ano jsem." odpověděl jsem jistě.

D: "určitě?" opěk se k němu skloním s nosem se otřu o jeho krk

Y: ,,O-opravdu." stojím si za svým.

D: "Hmm" kousnu ho do ouška "já bych si tím tak jistý nebyl"
Y:,,Já si nejsem vědom ničím...ani tím že tě svádím, což rozhodně pravdou není." zamračím se na něj.

D: "Opravdu" podívám se na něj "co tvoje oči" pohladím ho po tváři "tvoje vůně" přejedu mu rty po krku "tvůj hlas" políbím ho na rty

Y: ,,J-já...za to ale přece n-nemůžu."

D: "Jistě že ne" souhlasím s ním

Y: ,,Tak proč?" otevřu oči a zadívám se do těch jeho.

D: "nevím" pokrčím rameny

Y: ,,Tss!" tuhle odpověď jsem vážně nečekal.,,Pustíš mě?" zeptám se ho slušně.,,Víš možná ty už bydlíš sám ale já stále bydlím s rodiči takže..." uchechtl se a podrbal se rukou ve vlasech.

D: "Takže?" pozvednu obočí

Y: ,,Takže bych měl jít." dopovím.,,a já myslel že ti všecko dochází hned jako prvnímu..." zakroutím nevěřícně hlavou

D: "A co když tě nepustím??" zeptám se s úsměvem  

Y: ,,Musíš." povzdechnu si.

D: A co my zaručí že tě ještě uvidím" naléhám

Y: chvíli přemýšlím.Pak si povzdechnu.,,Tohle." řeknu a sundám si z krku jeden přívěsek.,,Patřil máme...nenechal bych ho někomu jen tak kdybych věděl že ho nedostanu zpět." řeknu, chytím do své dlaně jeho ruku do které mu přívěšek dám, poté mu ruku zavřu.Zadívám se mu do očí.

D: "Slibuje že to ho při první příležitosti vrátím" políbím ho a pustím z obětí

Y: ,,Věřím ti." šeptnu, otevřu dveře a utíkám pryč.Po tváři mi steče pár kapek slz.,,To není normální...já jsem se zamiloval!" začnu panikařit cestou domů.,,Co je horší, že je to kluk." povzdechnu si.,,Co teď? Jestli to táta zjistí už mě nikdy nepustí z domu..." začnu propadat depresi, ale takové milé depresi.Depresi z lásky.

D: sednu si do křesla s úsměvem se ponořím do snu

Y: Odemykám dveře.,,Ahoj! Jsem doma!" křiknu a hned jak uvidím svého otce tak se mu chci omluvit.,,Kde jsi byl?!" křikne, zvedne se ze židle, přejde ke mě a uhodí mě.,,Tohle jsi udělal naposledy chlapečku! Máš domácí vězení!" křikne na mě.,,Ale tati já-" chci mu všecko vysvětlit.,,Nic nechci slyšet! Tadeáš řekl že jsi ho odmítl poslouchat! Tohle jsi udělal naposledy!" křičí jak pominutý.,,Tadeáš?" zašeptám,,Proč mám takový pocit že ho máš radši než mě.Tati já jsem tvůj syn..." šeptnu.,,A to mi chceš říct že Tadeáš ne?!" zavrčí.,,Já jsem ale tvůj pravý syn...proč posloucháš toho který jen věčně lže...nemá mě rád stejně jako ta fuchtle kterou sis nastěhoval k nám do domu!" křiknu.Tohle mě trápilo hodně dlouho.Měl ho radši než mě, na mě zapomíná.Pro něj existuje jen jeho nová žena a Tadeáš, můj nevlastní o rok starší bratr.Za moje slova mě uhodí znovu.,,Vidím že už ti na mě vůbec nezáleží." šeptnu a uteču do svého pokoje.Zamknu se.odmítám vylézt.,,Chci zpátky k němu." šeptnu přes své vzlyky.Uvažoval jsem už jen nad jedním, jak to říkal že se to jmenuje? Proč mám jen takové výpadky.Povzdychnu si při vzpomínce na něj.

D: Probudím se když už je hluboká noc, vyškrábu se na nohy a po sprše se vydám ven, opět do parku a doufám že ho tam potkám

Y: Ležím na posteli.Nikam nemůžu, otec by mě pak asi vážně zabil.,,Co teď asi děláš?" šeptnu do prázdna a zasním se při vzpomínce na jeho tvář.Vykopu se z postele a zadívám se z okna.Jde z něj dobře vidět do parku.,,Asi jsem byl jen malý kousek od domova když jsi mě zachránil co?" pousměju se.Úsměv mi ale rázem zmizí když si uvědomím že ho dlouho neuvidím.Od teď mě táta nebude chtít nikam pouštět.Vrátím se zpátky do své postele.Opírám se o stěnu, obejmu si kolena a tiše přemýšlím a vzpomínám.Je to, to jediné co mi nikdo nedokáže vzít.

D: Není tu a ani se asi neukáže, s tichým výdechem zavřu oči a soustředím se na jeho vůni, je nedaleko..vydám se po té lehké stopě. Dojdu až k nedalekému domu "Tady to je" usměji se a jediným skokem se dostanu na parapet a lehce zaklepu  

Y,,Huh?" musel jsem usnout.Zdálo se mi že slyším nějaký zvuk, nevěnoval jsem tomu pozornost.Když se ale zvuk ozval znova, zjistil jsem že se mi to nezdá.V polospánku jsem se postavil ze židle a přešel jsem k oknu, které jsem následně otevřel.Stále jsem měl zalepené oči, nějak se mi nechtělo je otevírat.V pokoji byl vydýchaný vzduch tak jsem si říkal že by to chtělo vyvětrat.Ten zvuk mi ani moc starostí nedělal myslel jsem si že zase Tadeáš blbne vedle v pokoji.Neměl jsem vůbec v plánu otevřít oči.Nechtělo se mi byl jsem utahaný.Však když jsem se pomalým krokem vracel zpátky do postele a uslyšel kroky za mými zády přinutil jsem se oči otevřít.Stále se mi to zdálo jako sen.Nechtělo se mi otáčet.Bývám paranoidní skoro pořád.

D: „To je mi ale přivítání" podivím se na něj a trochu ze zamračím nad jeho naběhlou tváří.

Y: Zarazím se.,,Ehm..." nevím co mám říct.,,J-jak ses?" nechápal jsem.,,To je jen sen..." sednu si na postel a snažím se probudit ze sna.

D: "není, kdyby to byl sen neměl bys na obličeji tohle" pohladím ho po tváři "jak si k tomu přišel?"

Y: ,,No..." uchechtnu se.

D: "No?!" zamračím se

Y: ,,To neřeš." řeknu nakonec.

D: "To není odpověď" podívám se mu pevně do očí

Y: ,,Dobře no..." povzdechnu si ,,Táta..." šeptnu.

D: "To snad.." prudce se postavím a vydám se ke dveřím

Y: ,,Co to děláš?" šeptnu na něho a zachytím ho.,,Přeskočilo ti snad?" znova zašeptám.

D: "Nemá právo tě bít" zavrčím

Y: ,,Má...říkal jsem ti že budu mít průšvih.Ještě ke všemu když se do toho přidá i můj ulhaný nevlastní bratr jsem v koncích." povzdechnu si.,,Od doby co si táta vzal mojí druhou matku tak mě zanedbává...má oči jen pro ní a pro Tadeáše....za to však může ona." šeptl.,,On opravdu není zlý."

D: zaraženě na něj zůstanu hledět "Koshka" přitáhnu si ho do náruče "půjdeš se mnou tady tě nenechám, ale nejdřív" ušklíbnu se "který pokoj patří tvému bratru?"

Y: ,,Zapomeň." řeknu. ,,Nechci mít větší problémy než teď vůbec mám..." šeptnu. ,,Měl bys jít."

D: "Půjdu ale ty se mnou lyubov" trvám na svém.  

Y: ,,To nejde." šeptnu.,,Věř mi nejde to." zvýším hlas když vidím jeho pohled.V tu chvíli se ozve klepání na mé dveře.,,Yuki! Odemkni!" ozval se nepříjemný hlas. ,,Sakra...to je Tadeáš..." řeknu a začnu zmatkovat.,,Musíš pryč...pokud nepůjdeš tak to bude zlé." řeknu a tlačím ho k oknu ať uteče. ,,Otevři! S kým to tam mluvíš?!" zvyšuje hlas víc a víc. Zadívám se do očí svého zachránce.,,Běž." šeptnu a políbím ho.

D: vrtím mu polibek a kouknu ke dveří "Jen otevři" podívám se o jeho zděšené tváře "Věř mi" šeptnu a popostrčím ho

Y: Věnuju mu milý úsměv, který okamžitě zmizí.,,Pokud tě tu najde, tak budu mít problém.A to větší než teď." šeptnu když ho obejmu.Ode dveří stále slyším klepání a hlas mého nevlastního bratra.

D: "Fajn odejdu" povzdechnu si "ale jen kvůli tobě" políbím ho. vyskočím na okenní parapet "Da svidaniya" šeptnu ještě a zmizím do tmy, ne však daleko jen na protější parapet tak abych vše slyšel

Y: Povzdechnu si a odemknu.,,Kdo tu byl?" zavrčí.,,Nikdo o kom bys měl vědět." řeknu.Moje odvaha však netrvá věčně.,,Opravdu?" chytne mě pod krkem a svalí mě na postel.,,Co si myslíš že děláš?!" začnu křičet.,,Však to znáš ne?" ušklíbne se při pohledu do mých uslzených očí.,,Vidím že rád ubližuješ druhým...já však nejsem tvá hračka! Nemůžeš si semnou pohrávat! Mám taky city!" zvyšuju svůj hlas.Slyším prokřupávání prstů.,,Ty nejsi člověk, jsi jen věc kterou vlastním a můžu si s ní dělat co chci." řekne ledově.,,Třeba ti můžu udělat tohle." uhodí mě pěstí do tváře.,,A nebo něco jiného...pro to jsem si však dneska nepřišel." řekl naštěstí, ale po jeho slovech přitlačil, sevřel můj krk tak že jsem nemohl popadnout dech.Slza mi stekla po tváři.,,Ani nevíš jak rád tě vidím trpět." uchechtne se a baví se tím jak se snažím ho od sebe dostat.

D: tohle je moc, obratně se dostanu do pokoje aniž bych vydal jediný zvuk a chytnu toho zmetka pod krkem "A ty nemáš představu jak rád uvidím trpět já tebe" uchychtnu se a mrštím s ním o stěnu sveze se po ní a já se k němu pomalu blížím, strach který vidím v jeho očích mi dělá neskutečně dobře "Jsi v pořádku?" otočím se na Yukiho

Y: Stále lapám po dechu.,,C-co tady děláš?" vydám ze sebe.,,Říkal jsem ti aby jsi odešel." rozkuckám se.Dám si ruku před pusu.,,Už zase." po mé dlani stéká čerstvá krev, stejně jako u koutku mých rtů.,,Myslím že žádný jícen podrážděný nemám." šeptnu.,,Nech ho být...prosím...odejdi." znova zašeptám.Pořád nemůžu dostatečně popadnout dech.

D: Na toho zmetka momentálně kašlu, sednu si k Yukimu "To bude dobré, snaž se dýchat klidněji" snažím se ho trochu uklidnit a začnu ho hladit po zádech "Na to že bych teď odešel rovnou zapomeň" zašeptám

,Y: ,Tak mě vezmi s sebou.Všecko mě bolí, nevydržím tady s ním." otočím se na Tadeáše. Znova se rozkuckám.,,Nemůžu se hýbat." šeptnu když zavřu oči.

D: Vezmu ho do náruče a bez jediného ohlédnutí opouštíme dům nejdu ale k sobě zamířím na soukromou kliniku kterou vlastní jeden můj známí "Dimitri" vyvalí na mě oči když mě uvidí a pustí mě dál, zamířím rovnou do ordinace kde Yukiho uložím na vyšetřovací stůl "Michaeli potřebuju pomoct" vydechnu a svalí se na židli "Co se stalo?" zeptá se a prohlédne si Yukiho zranění "Nevím, vykašlává krev, při sebelehčí poškození krku, necítím ale nějaké abnormality" odpovím "Aha" přejde k němu a pořádně ho prohlédne "Není to nic vážného" odpoví "Nedostatek železa v krvi a stres, navíc některá špatně zhojená zranění" odpoví "Zranění?" jaká "Z těch vážnějších jsou to špatně srostlá žebra a pár menších kostí, všechno svědčí o tom že byl týrán a to dlouhodobě" odpoví Michael a mě se zatočí hlava "Týraly ho" vydechnu jen přikývne a nechá mě s ním o samotě sednu si k němu a vezmu jeho dlaň do své.

Y: ,,Neodcházej." stěží zašeptám když ucítím jeho přítomnost.,,Zůstaň se mnou." pootevřu oči.Jsou moc těžké takže je dlouho neudržím.Pořádně ani nevnímám.

D: "Jsem tu, nikam nejdu" políbím ho na čelo "odpočívej" zašeptám

Y: „Hm." šeptnu.Moje ruka kterou už jen tak z těží držím tu jeho nakonec zůstává bez citu.Ztrácím vědomí.

D: "Vše bude v pořádku slibuju" zašeptám mu do ouška a lehnu si vedle něj. Michael zatáhne závěsy "Něco pro tebe mám" řekne a přistrká k posteli rameno s krevní konzervou jen natáhnu paži a nechám si zavést kanylu" přitáhnu si Yukyho na hruď, netrvá dlouho a usnu  

Y: Cítím, slyším, ale nemůžu se hýbat ani promluvit.Co se to jen se mnou děje? Proč nedokážu otevřít oči? proč jsou tak těžké? Proč nedokážu promluvit? Všecko se zdá těžší a těžší.Kdyby mě jen ta hlava tak nebolela.Kdybych jen mohl něco říct, nebo alespoň kdybych se jen přinutil hýbat.Vypadá to však že v takovém stavu budu ještě pěkně dlouho.Mám takový pocit.Ovšem se nepřestanu snažit alespoň pohnout, nebo jen otevřít ty zatracené oči.

D: cítím že se něco děje přitáhnu si Yukyho blíž a začnu mu šeptat do ouška sladké nesmysli

Y: Chce se mi štěstím brečet.Tak dlouho jsem toužil po lásce, teď když jí mám na dosah ruky nemůžu vůbec nic dělat.Rád bych mu odpověděl, rád bych ho objal, však jediné co můžu je nechat všecko na něm.Začínám tušit proč nemá rád světlo, začínám si to všecko uvědomovat, i to proč byl najednou tak rychlý.Chtěl bych mu tak rád říct že mi to nevadí, že ho i přes to miluju