Neko-love povídky

 Se smíchem vpadneme do kuchyně kde už sedí oba naši otcové

„Dobré ráno“ popřeji a dopnu poslední knoflíček a usednu k snídani. Než si stihnu dát do úst jediné sousto, rozeřve se mi mobil, chvíli zaraženě hledím na displej než hovor příjmu.

„Ano“ zahlásím se rozechvěle

„Alane?“ zazní mi do ucha hlas který jsem neslyšel skoro tři roky

„Dominiku…“ vydoluji ze sebe skrz stažené hrdlo a otec který dosud spokojeně snídal polkne sousto a upře na mě znepokojený pohled

„Jak se pořád máš? No to je jedno, poslechni vrátil jsem se a rád bych se s tebou sešel, tak jako za starých časů,hmm?“ vychrlí na mě, vždycky byl takový

„Ech, no jo mám se…fajn….ehm…sejít se můžem…“ víc jsem ze sebe nedostal protože mě přerušil

„Faj tak dneska ve tři v Regathu“ s tím zavěsí a ani nepočká na odpověď položím telefon na stůl a odsunu jídlo stranou, nějak mě přešel hlad

„O co jde?“ zeptá se zaraženě Zach a přejde ke mě

„Dominik byl Alanův nejlepší přítel a taky první láska, bohužel nešťastná“ povzdechne si otec a já mám chuť zakopat ho pět metrů pod zem. Doslova cítím jak mě Zach i Ren propalují pohledem.

„Nějak nemám hlad“ vstal jsem a zalezl do pokoje kde jsem sebou plácnul na ještě rozestlanou postel, ani mě moc nepřekvapilo že Zach vrazil do pokoje hned za mnou.

„Ty se s ním chceš opravdu sejít?“ zeptá se mě zamračeně

„Nic jiného mi nezbývá, otravoval by ta dlouho dokud bych nekývl na to ho znám dost dlouho“ odpovím mu vyčerpaně

„Půjdu tam s tebou“  prohlásí

„Na to zapomeň“ posadím se na posteli

„Co?“ zarazí se

„Půjdu tam sám“ řeknu

„Proč mě tam nechceš“ přimhouří oči

„Prostě nechci“ pokrčím rameny a kouknu na hodiny které ukazují jedenáct hodin

„Nech mě jít s tebou“ přisedne si ke mně

„Ne“ zavrčím, jsem podrážděný a nervózní z té schůzky. Zvedne se odejde s pokoje zbytek dopoledne kolem sebe kroužíme aniž by jeden z nás řekl slovo. O půl třetí vypadnu z domu, cesta do centra města trvá dvacet minut a odtamtud je to dalších pět minut pěšky do Regathy.

Otevřu dveře a vejdu do ztemnělé místnosti, uvidím ho hned v jednom boxu, jeho bílá košile a světlé kalhoty v tmavé místnosti doslova září, přisednu si k němu.

„Tak jsem tu, o čem si chtěl mluvit“ začnu přímo

„Vypadáš skvěle“ usměje se na mě

„Nechme toho a přejděme rovnou k věci“ prohodím

„Ale vždyť ano, víš Alane ty tři rok jsem o nás hodně přemýšlel a…“ nedopoví a nakloní se nade mě, odtáhnu se.

„Vážně? Já o nás přestal přemýšlet v den kdy jsi odjel“ zalžu skutečnost je taková že ještě půl roku po jeho odjezdu jsem odmítal pustit mobil z ruky..co kdyby zavolal.

„Opravdu?“ zavrní a nakloní se ještě blíž

„Ehm neruším“ zazní mi nad hlavou Zachův hlas, nikdy jsem ho neslyšel raději než teď  

„Rušíš“ probodne ho pohledem Dominik

„Promiň lásko že jdu pozdě“ ignoruje Dominika a mě lípne na tvář

„To nic hlavně že jsi dorazil“ usměji se a přitáhnu si ho k polibku.

„Dominik, jsem Alanův nejlepší přítel a bývalý milenec“ ušklíbne se a já zblednu, mezi námi nic nebylo.

„Zachary, Alanův nynější přítel“ ušklíbne se to moje zlatíčko a já mám chuť ho umačkat

„No když jste se seznámili co kdybys mi řekl co po mě chceš“ otočím se na Dominika

„Vlastně už nic“ zvedne se Dominik k odchodu, nechám ho jít a jakmile opustí podnik otočím se na Zacha

„Co tu vlastně děláš??“ zeptám se ho a přimhouřím oči

„No já…“ zahuhlá a sklopí pohled

„Ty jsi mě sledoval?!“ obviním ho když mlčí je mi jasné že jsem se trefil

„Jasně jsem ti řekl že tě tady nechci“ obořím se na něj

„Kdybych nepřišel už by ti prozkoumával mandle“ zamračí se Zach. Složím hlavu do dlaní

„Na tohle vážně nemám náladu“ zahučím a zvedám se k odchodu. Zach jde za mnou.

„Ještě řekni že nemám pravdu“ ozve se jen co vyjdeme ven

„Nemáš, nedovolil bych mu to“ odpovím

„Omlouvám se, jen jsem prostě…“ chytne mě za ruku

„Jen jsi prostě chtěl mít jistotu“ povzdechnu si. Jen přikývne a já si ho přitáhnu blíž.

„Půjdeme domů ne?“ nadhodím a vydám se směrem k zastávce.

Když dojedeme domů už na nás čekají a hned nás strkají do pokoje, když otevřu dveře všimnu si, že naše dvě postele nahradila jedna manželská.

„Alespoň mě nebudeš kopat skoro vůbec jsem se nevyspal“ konstatuje Zach při pohledu na poste. Přehodím si Zacha přes rameno a odnesu si ho do postele, jen okrajově zaregistruju zavírání dveří.  

„Pusť mě ty neandrtálče“ bouchne mě pěstí do zad

„Říkal jsi něco“ šeptnu mu do rtů když ho položím na postel

„Aby jsi mě….“zbytek jeho protestu zanikne v polibku

„Cože?“ provokuju a udělám mu na krku malý cucflek

„Vlastně nic“ zasténá

„Tak je to správně“přesunu se zpět na jeho rty