Neko-love povídky

 Půl rok….je zvláštní jak rychle to uteklo, kouknu na kalendář kde je zaškrtnuté datum 31. března. Zítra je Aprílový den, a já si marně lámu hlavu  nad tím co mu vyvést. Přejedu prsty mimovolně po náramku z bílého zlata který jsem od něj dostal na vánoce. Jak to dopadlo s Dominikem? Až na pár dalších marných pokusů dostat mě zpátky bez problému, dal se nakonec dohromady s jedním svým kolegou.

„Nad čím přemýšlíš?“ obejme mě kolem ramen Zach

„Nad tím že už půl roku žiju s takovou příšerkou“ ušklíbnu se       

„pět měsíců“ opraví mě naoko dotčeně. Jen mu to odmávnu a ukradnu mu polibek.

„Tsss“ plácne sebou do peřin. Začnu ho zlehka lechtat  až se pode mnou zmítat a žebrat ať ho nechám. S mírným úsměvem ho pustím a lehnu si vedle něj. Ustele si na mé hrudi a za chvíli usne. Odsunu ho bokem a zapadnu do sprchy.

Ráno se Zach probudí jako vždy první, a jako vždy mě začne budit lehkým polibkem. Nehnu se dokonce zadržím dech.

„Alane“ zatřese mnou. Nechám hlavu sklouznout bezvládně na bok

„Alane“ vyjekne vyděšeně „Tohle není vtipné“

„Miláčku!“ zatřese mnou a já už ho nemíním dál trápit, posadím se a políbím ho

„Idiote!!“ zařve na mě a praští mě do hrudi

„Jen apríloví žertík“ usměji se omluvně

„Hodně hloupí, vyděsil jsi mě“ zamumlá

„Jdem na snídani“ vytáhnu ho na nohy a táhnu do kuchyně. Vejdeme tam zrovna ve chvíli kdy, táta poprská kuchyňský stůl

„Teda tati“ zavrtím nad ním hlavou a spolu s Renem se rozesměji

„Ty příšero“zavrčí otec a zečne Rena honit po kuchyni který mu s lehkostí uniká

„Jdu do práce lásko“ pošle mu vzdušný polibek a už je z domu. Otec vylije kávu do dřezu a pak se zarazí

„Vždyť je sobota“ zavrčí a a já se Zachem se zhroutíme smíchy skoro na podlahu.

„tatíí“ zasténám v záchvatu smíchu. On si jen s výdechem sedne za stůl a pak se začne smát s námi

„Udělám to kafe“  postavím se a začnu chystat dvě kávy a čaj

„Víš co mi provedl tvůj syn?“ postěžuje si hned Zach

„Dělal mrtvého“ prohodí jistě otec

„Tohle je u něj typické mě to dělal skoro každý rok“ osvětlí mu s pokrčením ramen

„To není pravda, každý rok to nebylo“ ohradím se a postavím před něj kávu

„Ne to je fakt jednou jsi mi volal do práce že sis zlomil nohu a já tak musel záchrance vysvětlovat že si ze mě můj syn vystřelil“ souhlasí otec a já se rozesměji, tenhle vtípek se mi nakonec vymstil, byl jsem bez kapesného a dostal jsem přednášku od doktora který přijel se sanitkou. Zach se směje div se nezadusí čajem

„Ty jsi číslo“ otře si slzy které mu vyhrkly do očí

„Miláčku, asi půjdeme zpátky do postýlky“  vstanu a přehodím si ho přes rameno. Jen vyjekne ale nechá se odnést bez větších protestů.

Je zajímavé jak se za půl rok může všechno změnit.  Ale změna je přece život …no ne.